U příležitosti padesátiletého výročí vzniku rock’n’rollu (datuje se od natočení singlu Billa Haleyho Rock Around The Clock) se v pražské Lucerně konal koncert Jerryho Lee Lewise, jednoho ze zakladatelů tohoto žánru. Tento zpěvák a klavírista patří mezi poslední žijící legendy, bývá označován (stejně jako několik dalších) za krále rock’n’rollu. V padesátých letech se z ničeho nic objevil venkovský kluk, který se sám od sebe naučil hrát na klavír, a rázem se z něj stala rock’n’rollová hvězda. Předváděl osobitý styl hry, kterým ovlivnil spoustu následovníků, jeho vystoupení byla vždy plná entusiasmu, dynamiky a energie. V sedmdesátých letech, s ústupem rock’n’rollu, se přeorientoval na country a dál působil na čele žebříčků. Své popularitě ale drasticky uškodil skandály v osobním životě. Několikrát žil v bigamii, dokonce s nezletilou sestřenicí, v pití neznal míru. Z takovéhoto způsobu života vznikaly krize - zemřeli mu dva synové a jedna z manželek, jiné od něj utíkaly, málem nepřežil několik operací žaludečních vředů, poseděl si ve vězení, možná dokonce postřelil vlastního baskytaristu, soudil se s berním úřadem, až musel vyhlásit bankrot. K tomu všemu se stal závislým na drogách, ale dokázal se vyléčit. Je obdivuhodné, jak ve svých devětašedesáti letech dokáže stále jezdit po koncertech a natáčet desky.

V rámci oslav rock’n’rollového jubilea probíhal v přilehlém Lucerna Musicbaru doprovodný koncert či spíše festival, kde se objevila asi dvacítka kapel, hrající rock’n’roll nebo víceméně příbuznou. Ten organizoval David Gaydečka, resp. jeho agentura Joe‘s Garage, Gaydečka se zhostil role moderátora při představování jednotlivých kapel. To vypadalo pokaždé stejně, střídal češtinu, angličtinu a francouzštinu, vždy se omluvil za krátké zdržení za účelem přestavby pódia; měnil se pouze název skupiny a hladina alkoholu (nebo přinejmenším euforinu) v jeho krvi. Kapely tady hrály zadarmo, měly pouze volný vstup na hlavní koncert a zlevněné lístky pro fanoušky, přesto jich pozvání přijala dlouhá řada. Gaydečka měl nejspíš v úmyslu uspořádat co největší setkání českých rock’n’rollových kapel, ale bylo to spíše na škodu - každá hrála pouhou čtvrthodinu, takže než to stačila pořádně rozjet, musela končit. Ze stejného důvodu se nestačilo ani pořádně nazvučit, zvukaři museli dolaďovat za běhu a dosti kapelám uškodili. Navíc se střídaly skupiny patřící do různých žánrů, které spolu mnohdy, s výjimkou prapůvodu, vůbec nesouvisely. Osobně jsem toho názoru, že by bývalo bylo pro diváky i pro samotné kapely příjemnější, kdyby se vystřídalo skupin méně, zato těch, co spadají do škatule s popiskem ‚klasický rock’n’roll‘.

Po půl osmé započal koncert skupinou Rollovers, hrající rockabilly v jeho klasické podobě -jednoduchá a úderná rytmika bicích a kontrabasu, zvučný zpěv a typické účesy. Hráli solidně, ale málokoho zaujali, přece jen byli první na řadě a sál byl ještě poloprázdný.

Následovalo přiostření, když je vystřídaly Bad Tones. Ti předvedli drsnější formu rockabilly, psychobilly, směřující maličko k punku. Zpěvačka patřila spíše do metalu- celá v černém, síťované punčocháče, vlasy po pás; zpěv jejího typu jsem v rock’n’rollu také nezažil. Bubeník disponoval dvojšlapkou a vzezřením psychopata, vlastně celá kapela vypadala, jako by dostala propustku z vězení nebo z psychiatrické léčebny s ostrahou (tím je neodsuzuji, ba naopak, působili osobitě a dokázali pobavit). Málokdo tušil, že je to jen slabý odvar toho, co mělo přijít na pořad večera/noci o pár hodin později.

Pak se na scéně zjevila pětice těžko popsatelných týpků. Chlapi kolem čtyřiceti, jeden v kůži, další v šortkách, jiný v přiléhavých zvonáčích, někteří dlouhovlasí, jiní načesaní, basák pak kompromis - pleš a nasazovací maketu číra. Jednalo se samozřejmě o Visací zámek. Své účinkování na takovéto slavnosti zdůvodnili hláškou, že gerontofilní punk (vysloveno s „u“) je posledním stádiem rock’n’rollu. Klasické rock’n’rollové fandy svou hudbou spíš odpuzovali, ale pobavili křepčením, pohyby i pózami.

Po nich následoval nástup skupiny The Fireballs & Big Band, kdy za doprovodu rytmické sekce přicházel postupně zhruba tucet dechařů. Nakonec přišel zpěvák a dvě vnadné vokalistky a brněnské těleso, čítající přes dvacet členů, rozbalilo Rock Around The Clock ve vlastní, pozměněné úpravě. Předvedli jeden z nejlepších setů koncertu. Nemohli rozjet svou obvyklou show, jakou provozují bez Big Bandu, ovšem bylo stále na co se dívat - stejně veškerou pozornost upoutaly obě tančící slečny; výjimkou byl kontrabasista, který v jednu chvíli i s nástrojem vylezl na klavír. Perfektní souhra po hudební i choreografické stránce vyvolala mohutný potlesk, přesto jim nebylo dovoleno přidávat, museli uvolnit scénu skupině Žáha.

Ta s rock’n’rollem souvisí pramálo, jedná se o mix funku, bluesu a rocku, ovšem velice precizně zahraný. Členové (v provizorní sestavě tři kytary, basa, bicí) jsou na tom technicky dobře a jejich hudba má šťávu.

Poslední kapelou v první části festivalu bylo Mefisto, staří rock’n’rolloví pardálové. Předvedli klasické šlágry od rock’n’rollových velikánů, jejich soundu vévodí ostrá kytara a dunivá basovka. Akorát zpěvák měl příliš vřeštivý hlas, který místy slušně rval za uši. Vypadali jako ostří hoši, v černém a v kovbojských špičatých botách.

Druhou polovinu začal Dum Doobie Doobie Band, který již má za sebou docela dlouhou historii. Jejich hudba je postavená na vokálech dvou zpěváků a dvou zpěvaček, instrumentální složka kapely je poněkud potlačena. Zazpívali pár svých doo-wopů, ale aby se neřeklo, předvedli také jeden proslulý rock’n’roll, a sice Blue Suede Shoes. Jejich image je také na úrovni, barevné košile u pánů a černé šaty zpěvaček.

Vystřídala je mladá česko-slovenská formace z Prahy s nic neříkajícím názvem milo (s malým „m“), absolutně odlišná. V sestavě dvě kytary, basa, bicí, klávesy, foukací harmonika a zpěv zahráli velice našlapaný rhytm’n’blues. Energický zpěvák neměl zábrany a skotačil po celé ploše podia, melodické nástroje se výborně doplňovaly a i občasné sbory přidávaly drive skvělým písním.

Další v pořadí byla skupina Lemon Nashville, jedni z mála, co hrají klasický rock’n’roll vlastního původu. Frontman v klobouku začal na kytaru, na další písničku usedl za klavír a klobouk si sundal, čímž odhalil účes či spíš rozevláté vrabčí hnízdo, jaké nosil Jerry Lee Lewis v dobách mládí. Sólový kytarista, bubeník a baskytaristka odvedli svou práci taktéž dobře, tahle skupina patří mezi českou špičku.

Klasický rock’n’roll pokračoval i s další kapelou, nastoupila revivalová skupina Screwballs. Od samého začátku vyváděli všichni čtyři členové jak malí kluci, ani na chvilku nezůstali statičtí. Kontrabasista vyváděl se svým nástrojem obdivuhodné kousky, člověk by nevěřil, kolik taková dutá dřevěná věc vydrží. Jako již po několikáté s nimi vystoupil host na klavír, Ondřej Brzobohatý alias Andrew Lee Lewis (údajně synovec zde vystoupivší legendy). Jeho nástup byl podpořen miniaturním ohňostrůjkem z klavíru a ani on sám se nenechal zahanbit, hrál všemi možnými údy (až na ten jeden, držel se v mezích slušnosti). Bubeník, v civilu starosta městské části Praha 13, si zřejmě potřeboval udělat reklamu, neboť jejich vystoupení (a žádné jiné) natáčel kameraman z regionálního infokanálu. Screwballs zahráli kvalitně, i když bylo místy poznat, že poslední dobou vystupují dost málo.

Po půlnoci dostala svých patnáct minut (které mimochodem o něco přetáhla) mladá kapela And the end, zaměřená na Beatles. Pro tento večer vybrali klasické rock’n’rolly, které jejich slavné vzory taktéž přejímali - Twist’n’shout, Do you love me apod. Jejich zjev je vskutku jedinečný, mě přijde přímo směšný. Hned od začátku se snažili rozehřát publikum, nechávali lidi zpívat refrény a vedli podivné řeči, já bych tuto snahu zhodnotil spíš záporně.

Opět mimo klasický rock’n’roll patří Shampoo. Původně trojice mladých zpěvaček, dříve vystupující na half-playback, se rozrostla o doprovodnou kapelu. Jejich žánr je velmi podobný Dum Doobie Doobie Bandu a zvuk také, až na absenci mužských hlasů. Děvčata mají také secvičenou choreografii, mezi písněmi se střídaly u mikrofonů, všechny měly tamburíny a „chrastítka“, navíc stylové oblečky a účesy (což je ovšem u dívčích kapel takřka povinností).

Obrat o 180 stupňů přinesla skupina Lokomotiva, známá z televize (politické netančení apod.). Tu bych charakterizoval jako hardrockovou skupinu, která hraje rock’n’rollové standardy. Zní to nějak podivně, klavírista zpíval dost unyle a nevýrazně (podobně jako Lewis, ale něco tomu chybí), sólová i basová kytara sice kvalitní, ale patří víc do rocku, a bubeník nic moc nepřevedl. Ovšem co jim nelze upřít je show a pohyb po pódiu, basák si to užíval jako začínající punkáč. V poslední písničce si dokonce za běhu efektně prohodili všechny nástroje a znělo to pořád dobře (o playback se ale nejednalo!).

Našlapaně hrála i Highway 61 - u jiných kapel jednoduché rockabilly je zde obohaceno o bluesové prvky a zní to perfektně. Dvě ostré kytary a kontrabas daly základ, charismatický zpěvák Charlie při sólech předváděl vychytané taneční kreace a navíc skvěle sóloval na foukací harmoniku. Tahle kapela náleží minimálně do pražské elity.

Zvolnila dívčí kapela The Apples; jejich produkce patří mezi klasický rock’n’roll a oldies šedesátých let, i když jindy si dovolí i nějaký rock, jako Born to be wild. Tady ale nevybočovaly z hlavního proudu festivalu, zahrály dva twisty a nějaké doo-wopy. Samozřejmě byly oblečeny do stylových barevných minisukní.

Další staří veteráni patřili do sestavy Rock And Roll Bandu Tondy Škráška. Podobali se kapele Mefisto, byli ještě o něco tvrdší - takový ten tvrdý rock’n’roll sedmdesátých let.

Šok připravila pro všechny přítomné skupina Green Monsters. Nevěřili byste, do jakých extrémů se dá dohnat rockabilly. „Normální“ byl snad jen kontrabas, jinak kytary a bicí hrály punkově nebo hardrockově, vrcholem pak byl zpěv na pomezí tzv.blití, hodný metalistů typu Children of Bodom. Písničky zněly víc jako raný britský punk, odpovídaly i texty (zachytil jsem pouze fráze typu „fuckin‘ bastards“), překvapilo mě, že sóla obou kytaristů byla docela na úrovni. Měli naprosto vynikající image, vskutku pekelně undergroundovou. Potetovaní na polovině těla, extrémní rockabilly účesy, shrbení a naštvaně vyhlížející. Zpívající kytarista měl kromě poločíra z vlasů dva růžky, i přes zjev čerta měl docela veselý výraz a dobře se bavil. Pro běžného rock’n’rollistu děs a hrůza, ale kdo má vztah i k tvrdší muzice se musel pobavit.

O poznání umírněněji zahráli mladíci (s výjimkou veterána bubeníka) The Breakers - (Sea Cruise, Lucille, ale i I Feel Good). Byl to klasický revival (s novou dechovou sekcí) a uklidnil šokované přítomné. Bylo již znát, že museli na svoje vystoupení dlouho čekat (bylo tak po druhé hodině), kytarista evidentně posílen osvěžujícími nápoji exceloval - ten člověk má snad nohy z gumy, dokáže je vykroutit do nemožných úhlů a pak si kleknout. Ostatní už byli spíše unavení a show prožívali minimálně.

Tuto scénu jsem sledoval jen výjimečně, mohu podat jen kusé informace. Na parketu se tísnila spousta lidí s nejlevnějšími vstupenkami, pochopitelně měli nejhorší výhled - každý hledal svou škvíru, kterou by mohl vidět na pódium. Na balkonech za zábradlím seděli ti s dražšími vstupenkami a za nimi se tísnili hloučky dalších z lacinější kategorie. Našli se i odvážlivci, kteří si stoupli na zavřené bary. V lóžích na konci pak samozřejmě sorta bohatších, mezi nimi jsem zahlédl i pana prezidenta, posluchače rádia Olympic. V prvních cca dvaceti řadách na stání bylo docela dusno a těsno, přesto se našli tací, kteří se bezohledně pokoušeli tančit. Budiž, alespoň je vidět, že si koncert pořádně užívali. Zvuk v sále byl dobře vyvážený a rozumně hlasitý, dalo se i slušně komunikovat.

Od osmi hodin zde hrála skupina Pavla Sedláčka Cadillac, která si zvala četné hosty z řad českých rock’n’rollových veteránů: Pavel Bobek, Yvonne Přenosilová, Jiří Šlupka Svěrák, Tonda Škrášek, Pepa Pilař, Karel Kahovec a Petr Janda. Pamětníci byli nadšení vidět pospolu legendy, které u nás rock’n’roll vytvářely, ale bylo poznat, že už mají za sebou pár desítek let života. Po technické stránce a pochopitelně ani výdrží už většinou nestačí na mladé kapely, jaké účinkovaly vedle, žijí spíš z podstaty a slávy z dekád minulých. To ale neplatí například pro Yvonne Přenosilovou, kterou žádná přítomná zpěvačka nepřekonala.

No a pak to konečně přišlo. V půl desáté nastoupili na pódium členové Killer Bandu (kytara, baskytara, hammondy, bicí) a ještě jako předehru zahráli několik písní, střídajíc se ve zpívání i dvojhlasech. Poté za ohromných ovací usedl ke klavíru ten, na koho tu byl každý nejzvědavější, hlavní hvězda večera, dámy a pánové, Jerry Lee Lewis! Šedesát devět let divokého života se na něm značně podepsalo, ale na hraní a zpívání má elánu ještě spoustu. Pár slovy pozdravil přítomné a spustil Roll Over Beethoven.

Hned při prvním sóle se ozvaly další ovace, takže i jeho mocně vyklepávané tóny zanikaly v hluku z hlediště. Od nahrávek se Lewisova hudba moc nelišila, má svůj styl, který si drží po desítky let. A proč taky měnit úspěšnou podobu, když je vzorem mnohým svým následovníkům. Doprovodní muzikanti měli i po čtyřiceti letech společného koncertování plno práce, aby stíhali Lída, který si s rytmem ani tempem moc hlavu nedělá. Zazněly písně jako Whole Lotta Shakin‘ Goin‘ On, High School Confidential, Chantilly Lace, Johnny B. Goode, na závěr pak megahit Great Balls Of Fire. Ještě během písně Lewis odešel do zákulisí. Killer Band ji dohrál, představil se a odešel také. Za mohutného potlesku a skandování se na pódiu zjevil Pavel Sedláček, čímž potlesk poněkud utichl, a počal do mikrofónu přivolávat Lewise zpět. Nějak s mu nedařilo, publiku musel oznámit, že „Mr. Lewis will not come“ nebo tak něco. Publikum se snažilo, jak mohlo, ale světla se rozsvítila a koncert byl u konce - pan Lewis již zjevně nemohl pokračovat. Lidé byli přesto spokojeni, zažili show, jakou už u nás zřejmě neuvidí.